Histórie sociálního zabezpečení

Sledujeme-li histórii sociálního zabezpečení či sociálni péče, respektive pomoci lidem v existenčních i psychologických nesnázích, múžeme konstatovat, že prvopo- čátky péče o válečné invalidy, sirôtky a vdovy po vojácích lze nalézt v Antice, na­proti tomu vrozené zdravotné postižení byli segregováni až likvidováni. V pŕed- kŕesťanských společnostech rozhodovaly existenčné - materiálni a náboženské okolnosti. Postižení a starí jedinci nebyli schopni boje, nemohli pracovat a symboli­zovali nepŕízeň bohu, predstavovali zátéž pro dané společenství. Byli ponecháni bez obživy v divočiné, usmrcováni nebo rituálné obétováni. S rozvojem kŕesťanství postupné došlo k pŕeméné etických norem a k respektování morálního imperatívu nebádajícího a vedoucího k pokore i lásce a pomoci bližnímu svému, opušténým, slabým a nemocným i k úcté vuči potrebným. Mnoho církevních rádu provozovalo humanitárni činnost v kostelech, klášterech a špitálech (péče o nemocné, staré, po- stižené, sirôtky, opušténá novorozeňata, zranéné vojáky apod.). Ostatné kŕesťané pomáhají bližnímu v nouzi, nebohým a opušténým položilo vlastné první systema- tičtéjší základ sociálni práce, jako pomáhajícího poslání a profese, z néhož dodneš- ka „ideové" čerpá ve svých humanitárních aktivitách napríklad katolická Charita nebo Armáda spásy. Vedie toho spočívala péče o zbídačené, nesobéstačné, staré či néjak postižené jedince na rodiné a materské obci. Kvalitativné vyšší formy náhledu na zdravotné i sociálné handicapované občany, včetné snáh o jej ich vzdélávání a dustojnéjší společenské postavení, znamenala renesance a pronikání osvícenských myšlenek do církevního i společenského déní.

S nástupem prumyslové revoluce se situace radikálné méní, prohlubují se rozdí- ly mezi chudobou a bohatstvím, vlivem stéhování lidí za prací do mést dochází k narušení tradičních modelu venkovských rodin. Pro takové rodiny bylo typické jednak multigenerační soužití a jednak schopnost téchto rodin pracovat vedie pan­ského majetku také na svých políčcích. Starat se o svá domáci zvíŕata nebo vyrábét ve svých ŕemeslných dílnách - a tím si zabezpečovat základní obživu i pečova o nemocného či starého člena rodiny. Naproti tomu ti, kterí odešli do mést, byli zce- la závislí na príjmu z námezdní práce, nemohl-li jedinec pracovat (nemoc, pracovní úraz, úmrtí, péče o nemocného, nezaméstnanost apod.) a živit sebe i svou rodinu, mél jen minimálni pŕíležitost k získání obživy. Z tohoto duvodu vznikaly první dél- nické bouŕe a začalo být zrejmé, že sociálni problémy občanu je treba ŕešit. Tehdy již masivné vznikají délnické podpurné spolky a ŕemeslnické cechy, jejichž cílem bylo prosazování práv a zájmu jejich členu a vzájemná svépomoc, resp. pomoc tém členum, kteŕí se ocitli v nepŕíznivé životní situaci, v bídé, bez prístreší. Práci cechu a spolku doplňovala také práce charitativních organizaci či dobrovolnických usku- pení, podporovaných soukromými osobami, církevními apod. Na činnost spolku a cechu navázaly odborové aktivity. Soubéžné s tím registrujeme první výraznéjší snahy štátu o zavedení systémového sociálního pojišténi a péče.

První pokusy na bázi tzv. „chudinské péče", „obecních útulen" aj. jen nedosta- tečné kryly potreby relevantních skupin občanu a první skutečný systém nalézáme v 80. - 90. letech 19. století v Bismarkové Némecku. Zde byl realizován a rozvinut systém sociálního pojišténi založený na kombinaci individuálního pričinení a soci­álni solidarity. Systém byl vázán na pracujícího a pokrýval i jeho rodinu. Do ob­dobných systému, které se v ruzných variantách rozšíŕily do všech prumyslové vy- spélých zemí - USA, Velká Británie, Francie atd., začali pŕispívat i zaméstnavatelé a začala vznikat vyjednávači i „nátlaková" platforma, blízká dnešní tripartité, zahr­nuj ící stát (vládu), pracující (odbory) a zaméstnavatele. Do ŕešení sociálních pro­blému se již zapojují všechny určující složky, tj. stát, zaméstnavatel, obec a občan. V tomto bodé již dochází k preméné sociálního pojišténi v širší systém verejného sociálního zabezpečení, vázaného na radu legislativních a ekonomických opatrení a počítajícího s vícezdrojovým financováním. To pretrvalo v ruzných mutacích do dneška a v ruzném rozsahu pokrývá ochranu občanu proti ekonomické i sociálni nouzi zpusobené ztrátou, nemožností nebo poklesem výdélku, v dusledku nemoci, mateŕství, osirení, vojenské služby, pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, ne- zaméstnaností, zdravotního postižení, véku nebo úmrtí.

Po druhé svetové válce dochází ve vétšiné prumyslové vyspelých netotalitních zemích k budování společnosti na principech občanství, občanské participace a so­lidarity. Takto koncipované štáty, pro néž se užívá pojem „Welfare State" (anglicky pojem Welfare je do češtiny jednoslovné nepŕeložitelný a označuje „blaho-byt" ve smyslu zabezpečení slušného žití v prípade sociálni potrebnosti), vycházejí z teze, že sociálni podmínky, v nichž občané žijí, nejsou jen vécí jedincu či rodin, nýbrž i vécí verejnou. Každému bez rozdílu by se mélo dostat (a také dostává) určité, kon- sensem podložené, míry podpory a pomoci v životních situacích, které jej i jeho rodinu potenciálné či fakticky ohrožují nebo znevýhodňují.

V   souvislosti s úvahami o budoucnosti sociálních systému ve svété i vzhledem k reformé sociálních systému v České republice se hodné diskutuje i o kompe- tencích a genezi „sociálního" štátu. Stát obecné predstavuje politickou organizaci společnosti a reflektuje tedy aktuálni politicky systém, jenž se ve společnosti vypro­filuje. Základní funkce, které plní současný demokratický stát jsou:

■       zajišténí právního rádu, poŕádku a bezpečí;

■       ochrana práva svobod občanu i ostatních právních subjektu;

■       zajišťování verejných sociálních služeb, zejména školství, zdravotnictví a sociálni péče;

■       zabezpečení minimálního životního štandardu;

■       zásahy do ekonomiky, sméŕující k podpore ekonomické stability a hospodáŕského rustu;

■       ekologické a surovinové aktivity (ochrana životního prostredí, úspora energii a surovin).

Sociálni stát, je stát, v nemž demokraticky organizovaná moc je na bázi parlamentní demokracie a prostŕednictvím sociálního zákonodárství a štátni správy:

■       garantuje minimálni príjem pro jedince a rodinu na úrovni sociálního minima;

■       poskytuje sociálni zabezpečení umožňující pŕedejít, pŕekonat nebo zmĺmit soci­álni rizika s cílem zajistit pŕiméŕenou minimálni úroveň sociálního bezpečí a sociálni nezávislosti;

■       zajišťuje kvalitní úroveň odpovídajících služeb pro všechny občany bez rozlíšení jejich sociálního statusu.

Poslední desetiletí 20. století je poznamenáno diskusemi o krizi sociálního štá­tu. Z politických, ekonomických i demografických príčin dochází k podlomení toho základního, na čem existence a funkce sociálního štátu stojí, tedy k ohrožení sociál­ního konsensu na principu sociálni solidarity. Tím je na mysli občanský souhlas s redistribucí státních príjmu, jenž pŕirozené nejvíce zatéžuje strední a vyšší vrstvy. Protiváhou tohoto souhlasu je široký systém služeb a podpor pro sociálné potrebné, tedy pro lidi, kteŕí z jakýchkoli dúvodu nemohou plné obstát ve výkonové oriento- vaném prostredí. Z toho pro každého občana zpétné plyne védomí j istoty sociálního bezpečí pro neho i jeho rodinu. Takový konsensus je založen na sociálni solidarité a soudržnosti společnosti.

Welfare state byl a stále je aktivní odpovedí na problémy současného svéta a genezi moderní společnosti. Zároveň je zrejmé, že jeho podpora, hranice a obsah projdou ješté zásadním vývojem, jenž bude reflektovat posuny typické pro poslední dekádu 20. a počátek 21. století.

Zejména jde o posuny:

■       od komunálních bytu k bytum ve vlastnictví jejich uživatelu;

■        od monopolu štátni zdravotní služby k soukromé volbé;

■        od státních regulací k tržním mechanismum;

■        od sociálních dávek a podpor k pŕíjmum z práce;

■        od kolektivismu k individualismu (cílená pomoc, podpora nesméruje k instituci, ale k občanovi) a vytváŕení klimatu občanské společnosti;

■        od rigidního patemalismu -„opečovávání" potrebných k principu partnerského prístupu a volby ŕešení - zapojení klienta do hledání možností a realizace pod­pory, ŕešící jeho problém;

■        od státního monopolu k soutéživosti s nestátními subjekty;

■        od centrálního ŕízení k fízení regionálnímu a komunitnímu plánováni;

■        od státního prumyslu k privatizovaným podnikum nebo podnikum ve spolu- vlastnictví zaméstnancu;

■        od státního sociálního zabezpečení k soukromému pojišténi nebo pripojišténi od redistribuce a daňového zatížení k cíleným daňovým redukcím a úlevám.

Zmĺnéné trendy víceméné korešponduj í i se záméry rozvoje české společnosti s tím, že současné dochází k presunu rady sociálních a správních kompetenci z centrálních orgánu na úroveň regiónu a místní správy (decentralizace), k prefe- rování domáci či krátkodobé péče a vlivem již neexistujícího státního monopolu v sociálni péči i k zapojení občanského nevládního, neziskového sektoru do huma- nitámích aktivit včetné poskytování sociálních služeb.