Česká sociálni doktrína se opírá o hodnotová východiska, daná zakotveností vevropském kulturním a myšlenkovém prostoru. Elementárni požadavky jsou na ni kladený z hlediska zajišténí základních lidských a sociálních práv. Promítají se do ní'i nové akcenty a ambice reflektující dosavadní prubeh sociálni reformy a meniči se společenskou realitu ve svété i u nás.
Stále naléhavéji je Česká republika konfrontována s nékterými nepŕíznivými vývojovými trendy: společnost stárne (hlavné proto, že se snižuje porodnost a trvalé stáme populace), roste a diferencuje se riziko nezaméstnanosti, zvyšuje se počet rozvodu, osamélých rodiču, a stále častej i selhává ve svých funkcích rodina. Vzhledem k témto trendum i vzhledem k rostoucím rizikum nezaméstnanosti a príjmovým nerovnostem se vynoruje problém chudoby a sociálního vyloučení. Sociálni politika se v současnosti zaméŕuje na eliminaci výše uvedených rizik a dosáhla nesporné rady pozitivních výsledku. Jejím nedostatkem je však skutečnost, že spo- léhá pŕevážné na pŕerozdélování a je zaméŕena hlavné k odstranéní negativních dôsledku zmĺnéných rizik. V dusledku toho není dostatečné aktivním a dynamizují- cím prvkem ve vývoji společnosti. Mnoho lidí se proto dostává do pästi závislosti na sociálních dávkách, nékteŕí je dokonce zneužívajú zatímco jiní postrádají účinnou podporu ze strany společnosti. V budoucnu bude treba účinnéjších stratégií.
Sociálni doktrína predstavuje základní orientaci pro tvorbu takové sociálni politiky, která poskytne garance základních nezadatelných lidských a občanských práv a současné bude i sociálné integrujícím prvkem, stejné jako prvkem akti- vujícím a dynamizujícím společenský vývoj žádoucím smérem. Sociálni politika vytváŕí rámec, jehož prostŕednictvím stát umožňuje svým občanum, aby se cítili pro společnost užitečnými a cennými členy, podporuje dlouhodobou prosperitu společnosti a prosazuje solidaritu, stabilitu a legitimitu společenského rádu a tím upevňuje sociálni soudržnost společnosti. Tyto cíle jsou navzájem pro- vázány - starost o rozvoj lidského potenciálu je základní stratégií, od níž se dosa- žení téchto cílu odvíjí. Sociálni politika je investicí do lidí a tím i investicí do sociálního a ekonomického rozvoje společnosti. Perspektíva takové sociálni politiky je perspektívou dlouhodobé prosperity zajišťované pŕedevším sociálními inves-
ticemi do lidského potenciálu. Tato perspektíva musí pŕevážit nad hlediskem krátkodobého zisku, hledajícím okamžité úspory v oblasti vkladu do zkvalitňování lidského potenciálu.
Základním cílem sociálni politiky jsou rovné príležitosti a vytvorení lidsky
dustojných podmínek života. Prosazení rovných príležitostí pŕedpokládá rovný prístup ke vzdélání, rovný prístup ke zdravotní péči na dostatečné kvalitní úrovni, rovný prístup k pracovním pŕíležitostem, rovný prístup k možnostem zajišténí byd- lení a konečné i obecnou garanci dostatečného minimálního príjmu v prípade definovaných sociálních situací.
Pri prosazování rovných príležitostí mušej í být vénovány zvláštni pozornost, ohledy a opatrení spoluobčanum znevýhodneným zdravotním stavem, vékem, závazkem péče o deti nebo j iné závislé osoby, príslušností k etnickým menšinám. Takto hendikepovaní se nesméjí dostávat na okraj pracovních ajiných spole- čenských aktivít. Poskytnutí rovných príležitostí ve všech oblastech, zejména ve vzdélání a v prístupu na trh práce, je nejlepší formou boje proti chudobé a sociál- nímu vyloučení, je zpusobem jak zamezit utváŕení uzavŕeného "cyklu deprivace" a závislosti na dávkách, z néhož pozdéji není pro nékteré členy společnosti úniku. Elementárni podmínkou rovných príležitostí je garance rovných práv: protidiskri- minační zákony musí být prijatý ve všech oblastech společenského života a ve vztahu ke všem skupinám, které jsou reálne diskriminaci vystaveny.
Pri podpore rovných príležitostí je významné, aby rostl lidský potenciál všech členu společnosti: predevším jde o to, aby vyrustala zdravá a vzdélaná mladá gene- race, abychom se postupné stali "společnosti vzdélání a zdraví". Z tohoto pohledu je treba, aby investice společnosti do vzdélání a zdravotní péče v relaci k hrubému domácímu produktu spíše narostly, i když je současné samozrejmé treba dbát na jejich efektivní užití. Zvýšit by se mél i rozsah pomoci mladým rodinám vychová- vajícím déti.
Česká sociálni doktrína navazuje na dlouhou tradici sociálního myšlení a politické praxe jak u nás, tak i jinde v Evropé a ve svété. Orientuje prístupy a činy štátu a dalších sociálních aktéru, včetné očekávání a činu samotných občanu. Její myš- lenky nalezneme v ústavé a zákonech České republiky i v mezinárodních úmluvách a paktech, které ratifikovala. Úsilí o její explicitní vyjádŕení a další rozvíjení je ve- deno snahou, aby si její obsah ozrejmili všichni, kteŕí spolurozhoduj í a budou spo- lurozhodovat o podobé a realizaci české sociálni politiky budoucích let a desetiletí.
Česká sociálni doktrína je v plném souladu s nároky, které jsou na Českou republiku kladený v procesu jejího pŕíjímání do Evropské Unie. Charakterizuje cíle a vymezuje prístup k ŕešení sociálních otázek v České republice v širších souvislos- tech a v dlouhodobé perspektivé. Chce občanum usnadnit pochopení konkrétních
politických opatrení, umožnit jim kontrolovat soulad slov a činu politikú v sociálni oblasti. Byla zpracována i proto, aby se stala základem co nejšíŕe založené spole- čenské dohody o všech významných sociálních otázkách a zpúsobech jej ich ŕešení. Její součástí je i úsilí o udržování pŕijatelných relací v postavení rúzných sociálních vrstev v zájmu humanizace života jedincú, rodin i ekonomické a kulturní prosperity celé společnosti. Současné je ijedním z významných vstupú do širší celospolečen- ské diskuse o vizi a žádoucích cílech pro český stát. Sociálni doktrína predstavuje rovnéž teoreticky zdúvodnéný soubor základních hodnot a principú odpovídajících nárokúm doby, z nichž by méla vycházet praktická činnost státních orgánú, spolu- pracujících institucí i občanú v realizaci sociálni politiky. Musí být proto opŕena osouhlas rozhodujících politických sil a vyjadŕovat obecné zásady sociálni politiky nového českého štátu a být koncipována tak, aby stimulovala a usnadňovala hledání tëch nej lepších alternatív pri ŕešení konkrétních sociálních problémû.
Základní funkce české sociálni doktríny jsou následující:
■ Orientační funkce Tato funkce je prvoradá pro identifikaci hlavních sociálních problémû, stanovení žádoucích cílú sociálni politiky azejména zpûsobû jejich realizace. Tam, kde se podarilo dosáhnout shody, zahrnuje také charakteristiku potrebných promén institua a nástrojú sociálni politiky.
■ Funkce budování a udržování národního konsensu Tato funkce v oblasti sociálni politiky predstavuje explicitní formování sociálního kontraktu mezi rozhodujícími sociálními a politickými aktéry a tím pŕispívá i k upevňování národní identity. Smlouva, ztélesnéná v textu české sociálni doktríny, sehrává zároveň ve vztahu k občanúm roli záruky, že se stát nevzdá svých závazkú vúči nim tam, kde sociálni doktrína pŕedpokládá jeho angažmá v dlouhodobé per- spektivé. Sociálni doktrína bude využívána také pri širším informování občanú
o tom, co mohou očekávat od sociálni politiky štátu.
■ Stabilizační funkce Tato funkce vychází z jejího zaméŕení na koncepční ŕešení sociálné politických problémû, opírající se o identifikaci hlavních sociálních, ekonomických, demografických i globálních vývojových trendú. To snižuje riziko náhlých zmén vyvolaných bud’ rychlým stŕídáním vlád nebo konjunkturál- né politicky spíše než vécné motivovanými rozhodnutími.
■ Sociálne aktivizační funkce Tato funkce predstavuje vytváŕení podmínek pro pŕevzetí vétší odpovédnosti občanú pri formování vlastního života i života jejich blízkých na základé hodnovérného výhledu toho, co mohou a co nemohou očekávat v budoucnosti od štátu. Cílem je, aby občané dostali více prostoru pro aktivnéjší prístup k vlastnímu životu, pro vlastní volby. Aktivizací lidí se ovšem dynamizuje i role lidského potenciálu a zvyšuje se jeho vklad do rozvoje a prosperity celé společnosti.
■ Funkce garantující stálou orientaci na zrnírňování sociálni nespravedlnosti
Jde o vytyčování jasných zámérú rozhodujících sociálních a politických aktérú,
jakým smérem a do jaké míry bude potreba se vyrovnávat se zmenami v sociálním rozvrstvení české společnosti a jak se v tomto smyslu vypoŕádávat s tendencemi aprojevy sociálni nespravedlnosti, prípadné jak odstraňovat její nejbolestivéjší následky.
Základní hodnotou, z níž vyvérá sociálni politika moderní demokratické společnosti je úcta k človeku jako jedinečné lidské bytosti. Človék je tvurcem zdroju pro rozumnou sociálni politiku a jeho dustojný a co možná spokojený život je jejím smyslem a cílem. Součástí humanistické koncepce sociálni politiky je pochopení významu začlenéní jedince do soužití rodin a jiných sociálních skupin, jejichž ak- tivní účast na zabezpečování dôstojného života jejich pŕíslušníku je nepominutel- ným pŕedpokladem pro uplatnéní základních hodnot i principú sociálni politiky.
Sociálni politika smeruje k tomu, aby každý človék mohl uplatnit své právo občana na svobodný rozvoj osobnosti a na svobodná rozhodnutí. Současné usiluje
0 to, aby každý jednal odpovédné. Jde o odpovédnost téch, kteŕí mohou pracovat a pečovat ojiné vuči tém, kterí pracovat nemohou či kteŕí se sami neobejdou bez pomoci ostatních. Jde i o odpovédnost príjemcu této pomoci, bránici jejímu nad- užívání či zneužívání. Svoboda jedince je ohraničena svobodou jiných lidí. Uplat- néní práv človéka pŕedpokládá současné plné respektování jeho osobní odpovéd- nosti a povinností plynoucích z demokraticky prijatých zákonu. Výchova mladé generace v rodiné a vzdélávacím systému musí sméŕovat k tomu, aby byla pripravená tato práva, odpovédnosti a povinnosti na sebe pŕevzít v plném rozsahu.
Jednou ze základních hodnot moderní demokratické společnosti je rovnost všech lidí v dôstojnosti, svobodé a právech, jakož i v odpovédnosti a povinnostech, a to bez ohledu na pohlaví, vék, rasu, národnost, náboženské a politické pŕesvéd- čení, zdraví, ekonomické a sociálni postavení jednotlivcu, rodin a domácností ve společnosti. Vzhledem k tomu, že podmínky, v nichž žijí, jejich kvalifikace, schopnosti a výkony se vzájemné odlišují, nelze za cíl sociálni politiky považovat úplnou rovnost kvality jejich života. Moderní demokratická společnost proto usiluje pŕede- vším o vytvorení rovnosti príležitostí pro všechny. Za tím účelem vytváŕí podmínky pro rovný prístup ke vzdélání, zdravotní péči, k práci, sociálnímu zabezpečení
1 občanskému i osobnímu uplatnéní.
Jedním ze základních zpusobu vytváŕení rovnosti v dôstojnosti, svobodé a právech je uplatnéní pŕirozené lidské solidarity a z ní se odvíjející občanské sounáleži-
tosti s témi skupinami, jež jsou tak či onak sociálné hendikepovány podmínkami svého života a jsou proto ohroženy sociálním poklesem, chudobou, prípadné i so- ciálním vyloučením. Proto stát i občanská společnost usilují o vytvorení dustojných podmínek života pro duchodce, rodiny s détmi, nemocné a zdravotné postižené, nezaméstnané, osoby neznalé jazyka a neadaptované na prevládající kulturu a zpu- sob života, jakož ijinak hendikepované menšiny nebo marginálni skupiny, a to v rozsahu, který je vétšinou občanú vnímán jako pŕiméŕený. Zabezpečení dôstojného života rodinám s détmi znamená dosažení takových ekonomických a sociálních podmínek, za kterých mít a vychovávat déti nepŕináší hrozbu chudoby, ale které naopak umožňuj í harmonický rozvoj rodiny.
2.2.5 Sociálni spravedlnost
Stát i občanská společnost mohou výrazné pŕispét k tomu, aby existující sociálni nerovnosti nepŕekročily únosnou mez a byly společnosti vnímány jako pŕijatelné aužitečné. Bude tomu tak, jestliže ekonomické i morálni oceňování práce bude co nejvíce odpovídat vzdélanostní i zkušenostní kvalifikaci a reálnému výkonu ekonomicky aktivních osob jak v rozpočtové sfére a veŕejném sektoru, tak na otevŕe- ném trhu práce, zboží, služeb a kapitálu. Naléhavým úkolem bude zvyšování spole- čenské prestíže a ocenéní práce v domácnosti a verejné prospešné a sociálné užiteč- né dobrovolné práce. Predpokládá to současné omezování nezasloužených výdélkú plynoucích z šedé i čemé ekonomiky, pŕiméŕenou regulaci neopodstatnéných nerovností ve formé demokratickými zákony stanovené daňové politiky, i uplatňování účinných nástrojú sociálního zabezpečení. Součástí spravedlivé sociálni politiky je i vytvorení jistot pro každého jednotlivce a jeho rodinu tak, že mohou užívat plodú své poctivé práce, včetné výsledkú samostatné činnosti a podnikatelských aktivit. Takto pojatá sociálni politika múže napomoci sociálni soudržnosti a prosazování sociálního smíru.
2.2.6 Sociálni politika jako zdroj ekonomického bohatsťví a kulturního
rozkvetu
Sociálni politika vycházející z uvedené soustavy hodnot je náročná na finanční prostŕedky plynoucí ze státního rozpočtu i z rozpočtú regionú a obcí, jakož i ze zdrojú občanské společnosti. Musí proto respektovat danou ekonomickou situaci a její výhledy a být koncipována na principu rozumné dostatečnosti zdrojú.
Současné však toto její racionálni a aktivizující pojetí vytváŕí ze sociálních in- vestic významný zdroj dlouhodobé ekonomické prosperity a kultumích pŕínosú, které jsou hlavním zdrojem dynamizace rozvoje moderní tržní ekonomiky, demokratického štátu a občanské společnosti.
Systém sociálních služeb a investic do človéka je základem existence významného odvétví, nabízejícího nové pracovní príležitosti. Jej ich rozvoj s sebou pŕináší
i dodatečné ekonomické efekty.
Rozšírený pocit elementárni sociálni zabezpečenosti a existence sociálního smí- ru, založeného na sociálním vyjednáváni, je významným sociálné a politicky stabi- lizujícím činitelem, jehož pŕítomnost stimuluje ekonomické aktivity. Princíp rovnosti príležitostí umožňuje mobilizaci existujících lidských potenciálu - talentu, védomostí, kvalifikace a schopností ve všech oborech lidské činnosti, jež by j inak zustaly nevyužity. Uplatnéní výbéru pracovníku a jejich odméňování podie kvalifi- kace a výkonu, včetné tržního úspéchu, je dalším významným stimulačním fakto- rem moderní ekonomiky.
Česká sociálni doktrína vychází z občanských práv deklarovaných v Listine zá- kladních práv a svobod občanu. Základními nezadatelnými lidskými právy jsou právo na život, na lidskou dustojnost, na rovné zacházení bez jakékoliv diskrimina- ce a právo na svobodu. Takto obecné formulovaná práva jsou jakýmsi sociálním minimem každé sociálni doktríny.
Základní osnovu sociálni doktríny tvorí nezadatelná sociálni práva. Jejich vy- mezení se odvíjí od mezinárodních úmluv ratifikovaných Českou republikou: Paktu
o hospodáŕských, sociálních a kultumích právech, Všeobecné deklarace lidských práv, Evropské sociálni charty a klíčových úmluv Mezinárodní organizace práce. Jde o následující práva:
Právo na práci v demokratické společnosti znamená možnost zvolit si svobodné zaméstnání v uspokojivých pracovních podmínkách za pŕiméŕenou odménu, právo získat práci v mezích společenských možností nebo penéžitou podporu v nezamést- nanosti, která by občanovi zajistila pŕiméŕenou a lidsky dustojnou životní úroveň a umožňovala a stimulovala jeho snahu opét pracovat.
Právo na práci je prostŕedek, který má každému občanovi zajistit podíl na ná- rodním duchodu, úmémý jeho schopnostem a fyzickým možnostem a současné plné uplatnéní vlastní osobnosti; je jedním ze základních nástroju sociálni emancipace človéka.
Právo na práci je smysluplné i v tržní ekonomice, neboť je pŕirozenoprávním základem pro poskytování podpory v nezaméstnanosti, jejíž potreba je v ekonomicky vyspélé společnosti vyvolaná rozvojem národního hospodáŕství, potrebou štrukturálni prestavby, vysokou společenskou délbou práce, pŕirozenou fluktuací mladých lidí či starších pracovníku hledajících lepší uplatnéní nebo pŕiméŕenéjší zaméstnání. Právo na práci je treba zajišťovat účinnými opatŕeními na trhu práce a podporou dobrovolných a svépomocných aktivít, j inak se stává legitimací k dáv- kám v nezaméstnanosti. Za nezbytnou součást plné realizace práva na práci je treba považovat právo na vzdélání a na náležitou prípravu pro povolání.
Právo na práci je treba uplatňovat v rámci programu aktivni politiky zaméstna- nosti, včetné technického a odborného školení a výcviku a poskytováním prostŕed- ku kdosažení plné a produktívni zaméstnanosti za podmínek, zajišťujících jednotlivci základní politické a hospodáŕské svobody.
Každý zaméstnanec (pracovník) má právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky. Jakákoliv diskriminace v této oblasti je neprípustná. V souladu se zné- ním Mezinárodního paktu o hospodáŕských, sociálních a kultumích právech člové- ka (čl. 7). má zejména právo na:
■ odménu, která se poskytuje jako minimum všem pracovníkum;
■ spravedlivou mzdu a stejnou odménu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, pŕičemž zvlášté ženám jsou zaručený pracovní minimálné stejné podmínky s muži, se stejnou odménou za stejnou práci;
1 slušný život pro občana a jeho rodinu;
■ bezpečné a zdravotné nezávadné pracovní podmínky;
■ stejnou pŕíležitost pro všechny dosáhnout v zaméstnání povýšení na odpovída- jící vyšší stupeň, pŕičemž nesméjí být uplatňována jiná kritéria, než schopnosti, zkušenosti, znalosti a délka zaméstnání;
■ odpočinek, zotavení a rozumné rozvržení a organizaci pracovní doby, pravidelnou dovolenou a odménu ve dnech verejných (státem uznávaných) svátku.
Občan má právo na to, aby stát presné a jasné definoval a zaručil základní sociálni práva, zakládající jeho sociálni j istotu, aby mohl ve svobodném politickém ovzduší usilovat o sociálni pokrok a aby mohl prostŕednictvím kolektivního vyjed- návání usilovat o zlepšování životních a pracovních podmínek.
Každý občan má právo na takovou životní úroveň, která by jemu a jeho rodiné zajistila zdraví a základní podmínky pro existenci, počítaje v to zejména výživu, ošacení, pŕiméŕené bydlení, péči o zdraví a lékaŕskou pomoc, jakož i nezbytné sociálni služby a dávky.
Každý má právo na ochranu pred hmotnou nouzí a sociálním vyloučením. Stát zaručuje minimálni mzdu, která umožní dustojný život. Její výše musí být pŕed- métem vyjednávání se sociálními partnery (odbory a svazy zaméstnavatelu). Toto právo maj í občané i pri ztráté výdélečných možností v dusledku okolností nezávislých na jejich vuli, jako jsou nezaméstnanost, nemoc (invalidita), vék (déti a seniori) a ztráta živitele. Toto právo se promítá do norem životního minima.
Základní determinantou životní úrovne je zdraví. Občan má proto právo na do- sažitelnou úroveň fyzického a duševního zdraví, pŕičemž se pŕepokládá, že o své vlastní zdraví také sám pečuje. V zájmu plného uskutečnení tohoto práva stát pŕijímá opatrení, jež vedou zejména:
■ ke zkvalitňování prenatální péče v úsilí o omezení vrozených vad narozených detí a samovolných potratu žen a tím k umožnéní optimálního zdravotního vývoje détí,
■ k všestrannému zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva zaméŕením na pre- venci a léčení nemocí infekčních, srdce a obéhové soustavy i nádorových one- mocnéní, úrazu, chorob z povolání a dalších nemocí, které vedou ke snížení kvality i délky života,
■ ke zlepšení všech stránek vnéjších životních podmínek a hygieny práce,
■ k udržení dobrého životního prostredí a k omezení jeho negativních vlivu na zdraví lidí a zdroje kvalitní výživy.
V duchu svých záväzku vyplývajících z Mezinárodního paktu o hospodárských, sociálních a kultumích právech človéka (čl. 8) stát zajišťuje:
■ potrebné podmínky pro vstup do manželství a narození detí, zvlášté umožnením získat štartovní a pozdéji finančné dostupné byty,
■ nejširší možnou ochranu a pomoc rodiné, která je pŕirozenou a základní jednotkou společnosti, a to zvlášté v dobé, kdy odpovídá za péči a výchovu nezleti- lých détí,
■ zvláštni ochranu matkám v prubéhu pŕiméŕeného období pred a po narození dítéte, včetné placené rodičovské dovolené (resp. včetné požitku sociálního zabezpečení), i v dobé jejich návratu zpét do zaméstnání,
■ ochranu a pomoc všem détem a mládeži proti vykoŕisťování, predčasnému za- méstnávání, ohrožení mravnosti a zdraví.
Právo na sociálni zabezpečení patrí mezi velké vymoženosti XX. století. Stát je povinen realizovat je tak, aby ekonomická, sociálni a kultumí práva zajistila dustoj- nost a svobodný rozvoj osobnosti človéka. Toto právo je podrobné rozvedeno v úmluvách Mezinárodní organizace práce, zejména v úmluvách o sociálním zabezpečení a o rovnosti zacházení.
Pro jednotlivá odvétví sociálního zabezpečení byly vypracovány zvláštni úmlu- vy o zdravotní péči a nemocenském pojišténí, o starobním, invalidním a pozusta- lostním pojišténí (zabezpečení), o úrazovém pojišténí aodškodnéní, opojišténí v nezaméstnanosti a o materských a rodinných dávkách.
Právo na svobodu sdružování zahrnuje i právo na kolektívni' vyjednávání a petiční ajiná práva s tím spojená. Mezinárodní organizace práce toto právo upravila podrobné v úmluvách rozpracovaných podie jednotlivých částí, které Česká republika ratifikovala. Podie téchto úmluv má každý právo sdružovat se k obrané svých zájmu. Sdružování v odborových organizacích nepodléhá žádnému schvalo- vání státem, registrace má jen evidenční význam.
Vzdélání se stává nezastupitelnou složkou kultivace osobnosti jedince i občana a také zásadním pŕedpokladem jeho uplatnéní na trhu práce. Kvalifikačné náročných zaméstnání je dnes již vétšina a jejich podíl dále roste. Rýchle se méní i nároky na kvalifikaci samotnou. S dynamizujícím se trhem práce tudíž poroste
i význam celoživotního vzdélávání. Právo na vzdélání proto pŕedpokládá, že každému občanu se dostane takového vzdélání, jaké odpovídá jeho dispozicím a schop- nostem.
Zabezpečení uvedených práv, která tvorí základní obsah sociálni doktríny naše- ho štátu, je součástí našeho ústavního režimu. Konkrétni politické programy se mo- hou lišit rozsahem či mérou zabezpečení toho kterého práva, nemohou však popŕít jeho podstatu.
systému Práce a rozvoj lidského potenciálu
Základní prioritou české sociálni doktríny je podpora rozvoje, využití a ochrany lidského potenciálu. Lidský potenciál a jeho rostoucí kvalita jsou pro Českou republiku v prostredí ekonomicky vyspélých evropských tržních demokracií nejduležitéjším zdrojem dynamizace ekonomického rustu, demokratizace politického systému a společnosti, i udržování sociálni soudržnosti. Na ném v nejvétší míŕe záleží, nakolik úspéšné se podarí zvládat rizika vývoje moderní společnosti 21. století (nezaméstnanost, ohrožení rodiny a jejich funkcí asociálni vyloučení) a zlepšovat kvalitu života.
Sociálni politika je souhrnem opatrení rozvíjejících a kultivujících lidský potenciál. Vy tvárí rovné príležitosti k uplatnéní ve společnosti a posiluje takto jak individuálni talenty jednotlivcu, tak i vzájemnou duvéru a odpovédnost mezi členy společnosti. Za takových okolností se také všichni práceschopní občané chtéjí amohou účastnit tržní soutéže a pŕispívat k ekonomické prosperité.
Vytváŕený lidský potenciál musí být využit v pracovní aktivité na trhu práce, či v práci ve prospéch komunity, ve prospéch závislých členu rodiny nebo ji- ných členu společnosti, a ve vyšší produktívni sile této aktivity. Jinak se dostává
systém sociálni politiky do finančního kolapsu a lidé se propadají do sociálni závislosti. Sociálni politika proto musí formulovat v oblasti zamestnanosti, a to zejména ve sfére aktivní politiky zamestnanosti výrazné náročnejší cíle.
Tyto cíle zahrnují nékolik základních požadavku:
■ Zamestnatelnost Tento požadavek pŕedpokládá výrazné vétší duraz na pracovní prípravu včetné motivačních programu, modulového výcviku pro nekvalifikovanou pracovní silu, jež se dostává na okraj pracovního trhu, programu pro- fesního výcviku, programu k získání pracovní zkušenosti pro lidi nové vstupu- jící na pracovní trh, programu celoživotního vzdélávání pro zaméstnance ohro- žené nezamestnaností. Aktivní politika v oblasti pracovního výcviku a prípravy napomáhá modemizacím a restrukturalizačním zménám ekonomiky. Vedie toho zlepšuje celkovou pŕipravenost lidi podnikat, realizovat potrebné společenské zmény a vytváŕet demokratickou společnost.
■ Motivace k aktivite Stanovení výše podpor v nezaméstnanosti, ale současné
i celého systému sociálních dávek musí být takové, aby byla jednoznačné zvý- hodnéna pracovní aktivita (ať už placená či dobrovolná) proti závislosti na dáv- kách, a to pro všechny typy domácností. Pracovní aktivita živitele rodiny musí v každém pŕípadé umožnit dustojný život celé rodiné. Podobné musí být živiteli rodiny usnadnén prechod od dočasného zaméstnání (prípadné i s dočasným po- necháním sociálních dávek) k trvalému zaméstnání a tak eliminovány dosud časté aktivity v neformálni ekonomice.
■ Garance pracovní aktivity Tato garance musí být poskytnutá, ale současné je vyžadován i závazek pracovní aktivity vuči lidem, kteŕí se dostávaj í mimo pracovní trh, a kteŕí pracovat mohou. Pojem práce zde znamená i užitečnou aktivitu ve prospéch společnosti - nejen práci v ziskovém sektoru, ale i v oblasti sociálních služeb, ekologie, budování sociálni infrastruktury, prípadné prípravu na takové podoby pracovního uplatnéní.
■ Vétší podíl prostŕedku z hrubého domácího produktu vyčlenéný pro aktivní politiku zamestnanosti Je pritom nutno počítat s tím, že výrazný tlak na uvolňování téchto prostŕedku vyvolávaj í právé období zvyšuj ící se či trvalé vysoké a neklesající nezaméstnanosti.
2.4.2 Rodina a trh práce
Lidský potenciál se formuje v nejvétší míŕe v rodiné. Rodina svým dobrým fungováním vytváŕí pŕíznivé podmínky pro kultivaci vlastní osobnosti u mladé ge- nerace. Pŕedpokladem rozvoje lidského potenciálu je tedy i dobrá rodinná politika štátu, podporující rodinu ve všech jejích základních funkcích.
Rovné príležitosti a jejich uplatnéní v pracovní aktivite pŕedpokládají účinné spojení péče o rodinu a zapojení na pracovním trhu. Sociálni politika musí umožnit rovný podíl angažovanosti muže a ženy pri péči o déti. Musí také umožnit
spojení práce na trhu a péče o déti - zkrácené pracovní úväzky nesmi proto nijak omezovat nároky na dávky či služby spojené s péčí o déti. Musí být pŕijímána opatrení omezující negatívni dopady prerušení pracovní kariéry v souvislosti se záväzky péče. Pojem práce bude treba postupné rozšíŕit propojením a uznáním společen- ského prínosu nejen placeného zaméstnání, ale i dobrovolných neplacených aktivít ve prospéch komunity či společnosti jako celku, stejné jako péče o závislé osoby v rodiné či komunité. Flexibilita pracovního trhu a efektivní rozdé- lení práce ve společnosti se múže dobre opŕít právé o rozšírení pojmu práce, o stratégii rovných šancí, o sdílení pečovatelských závazkú a propojení oblasti práce a rodiny.
2.4.3 Vzdélávání a trh práce
Jedním z cílu sociálni politiky je rust vzdélanosti na úroveň srovnatelnou skulturné a hospodársky vyspélými zemémi. To bude mít pozitívni dopady soci- álné-kulturní, politické i ekonomické. Vzroste schopnost lidí realizovat pozitívni společenské zmény, stejné jako jejich adaptabilita na tyto zmény, flexibilita za- méstnavatelú i zaméstnancú ve vztahu k trhu práce a vyhlídky bezpečného uplatné- ní lidí na trhu práce.
Soustava celoživotního vzdélávání musí poskytovat všem občanum stejné šance a podmínky k tomu, aby se mohli v souladu se svými individuálními zámery stát a po celý život zustat kvalifikovanými pracovníky a vzdelanými osobnostmi. To pŕedpokládá i rozšírení vzdélávacích aktivít mimo sféru samotného školství (s uplatnéním vzdélávacích aktivit zaméstnavatelú i dalších vzdélávacích subjektú) a pojímání investic do vzdélávání z nejruznéjších zdroju jako dlouhodobé nejefektivnéjších investic vubec.
2.4.4 Odstraňování diskriminace
Dúležitým hodnotovým východiskem Sociálni doktríny ČR je rovnost prístupu všech občanú ke vzdélávání, zdravotní péči, k zaméstnání a sociálnímu zabezpečení. Diskriminace, která se dosud výrazné projevuje v postavení mužu a žen, určitých skupin občanú a národnostních menšin, je popŕením tohoto východiska a jedním ze zdrojú sociálního vyloučení. Odstraňování všech forem diskriminace je tudíž imperativem politiky demokratického štátu.
2.4.5 Podpora rozvoje občanské společnosti a neziskového sektoru
Posílení funkcí rodiny je také základním predpokladem pro budování občanské společnosti. Ta vyrústá pŕedevším z vazeb uvnitŕ rodiny a mezi rodinami v komunité. Rodina je pŕirozeným prostredím solidarity a vytváŕení rovných šancí. Právé společenství rodin múže v komunité či obci tyto princípy efektivné prosazo- vat. Občanská společnost se zakládá na svobodném sdružování lidí k realizaci jejich zájmú a potŕeb. Opírá se o partnerství mezi verejnou a soukromou sférou a o aktivity zprostŕedkované neziskovými organizacemi. Je povinností a závazkem štátu tyto organizace a sdružení občanú výrazné podporovat, neboť ony jsou v mnohá
ohledech nezastupitelné pri ochrane rodin a jedincu v situacích potreby a nej istoty. Jsou také nenahraditelné jako prostredí pro artikulaci společných zájmu ajsou vel- kým pŕínosem pro formování verejné politiky ve vztahu k rodinám a komunitám. Jejich význam tkví dále v tom, že zprostŕedkují občanské spolurozhodování, spolu- účast a kontrolu tvorby a realizace této politiky.
2.5 Sociálni ochrany
Jen aktivní občanská společnost vy tvárí ideálni prostredí pro dûvëru a solidaritu mezi jejími členy. Sociálni politika k této vzájemné dúvéŕe ak légitimité strategie společné ochrany proti sociálním rizikum a sdílených rizik pŕispívá tehdy, když rešpektuje princíp reciprocity. Znamená to, že systém sociálního pojistení musí do značné míry odrážet prínos jednotlivých účastníku systému a jejich zásluhy pracovní či jiné, jako je napríklad péče o rodinu či jiný prospéch společnosti. Krom toho musí být tento systém citlivý k oprávneným a špecifickým potrebám, jež vznikají v dusledku zdravotních a jiných hendikepu. Tento systém kolektivné sdíleného rizika musí vzájemnou dûvëru posilovat tím, že zamezí parazitování na systému, tj. zamezí zneužívání společných zdrojú nékterými a stejné tak zajistí plnení povinností vúči společnému systému (napríklad odvody daní a sociálního pojišténí).
Kromé kolektivních systémú sociálního pojišténí a pripojišténí je treba podpo- rovat i pŕebírání osobní odpovédnosti za osud jedince či rodiny formou individuál- ního pripoj išténí.
Dûvëra, solidarita a legitimita vzájemného sdílení rizik se pritom opírají v prvé ŕadé o splnëni závazkú. Je závazkem a odpovédnosti rúzných generací, rúzných sociálních skupin a dalších subjektú neprenášet vyšší náklady na své potreby na jiné generace, skupiny či subjekty - pokud to není nezbytné nutné v dúsledku jejich ob- jektivné omezených možností tyto náklady v dostatečné míŕe pokrýt. Pokud by tento závazek nebyl naplnén, nebyla by solidarita a společné sdílená rizika uskutečni- telnými.
SOCIÁLNI POLITIKA
V praktické sociálni politice je treba uplatňovat princip subsidiarity (tedy odpo- védnosti a spoluodpovédnosti odpovídající možnostem daného subjektu), a to v poradí jednotlivec, rodina, obec, kraj, stát, pri širokém prostoru a podpore svo- bodné a dobrovolné účasti nestátních subjektú. Požadavek subsidiarity a odpovéd- nosti občanú, jejich rodin a komunit pŕedpokládá ovšem podporu a vytváŕení pŕíz- nivých podmínek pro aktivity a iniciatívy jednotlivcú a dalších subjektú státem. Ten vytváŕí právni rámec a soustŕeďuje ve svých rukou nejvétší zdroje a právomoci (včetné mechanismú kontroly)
Stát je hlavním manažerem rizik moderní společnosti - to však neznamená, že pŕebírá úplnou garanci za veškerá rizika. Svou činností nesmi tlumit či eliminovat zájem a aktivitu dalších subjektú na poli sociálni ochrany - naopak musí tyto subjekty stimulovat. Odpovédná usmérňující a koordinující role štátu spočívá ve vytváŕení podmínek pro efektívni naplnéní české sociálni doktríny za spoluúčasti ostat- ních aktérú demokratické občanské společnosti, tedy samotných občanú i nadací, nadačních fondú, obecné prospéšných společnosti, církevních organizací a občan- ských sdružení a iniciatív. Stát musí vymezit prostor i pro uplatnéní tržních subjektú na tomto poli.
Na naplňování sociálni doktríny se podílí vláda spolu se sociálními partnery (odbory a zaméstnavatelskými svazy). Sociálni dialóg zvyšuje její hodnovémost a legitimitu a je pŕedpokladem její trvalosti - a zároveň j ej í ho ovéŕování a rozvíjení tvárí v tvár ménícím se podmínkám. Týká se to i pŕímé účasti na rozhodování. Zaméstnancúm musí být v souladu s legislatívou platnou v rámci Evropské unie poskytnut dostačující prostor k participaci a uplatnéní vlivu na rozhodování za- méstnavatelú.
Ve vztahu k reformé české verejné správy bude jedním z nejdúležitéjších úkolu nejbližších let hledání, vymezení a uplatnení nové funkční délby práce mezi státem, nové vznikajícími samosprávnými kraji, obcemi a dalšími subjekty podílejícími se na výkonu praktické sociálni politiky tak, aby i v této oblasti predstavovala reforma verejné správy jednoznačný prínos pŕedevším pro samotné občany.
Podmínkou efektivního naplňování praktické sociálni politiky je srozumitelné a vyčerpávající informování verejnosti o cílech, opatŕeních a nákladech sociálni politiky. S občany je treba vést stálou verejnou diskusi o tom, co má být považová- no za spravedlivé, co je právem, co je závazkem, z jakých zdrojú a na co jsou vyna- kládány finanční prostŕedky. Stát uznává prostŕednictvím sociálni doktríny své cíle a záväzky, a nemúže-li vždy naplnit to, co vymezuje jako spravedlivé, jasné obča- núm sdéluje, co je v jeho současných možnostech, a co je jeho zámérem do bu- doucna.
Pri realizaci sociálni doktríny musí být zohlednëny možnosti dané dosažitel- nými ekonomickými zdroji. Její priority a požadavky musí být zvažovány vedie jiných potŕeb občanú jako jednotlivcû a také vedie jiných společných potŕeb. Ekonomický rûst a postupné rozšiŕování ekonomických zdrojú je v dlouhodobé per- spektivé žádoucí využít pro aktivní sociálni politiku. Ta musí být provázána s hospodárskou, ekologickou a kulturní politikou. Sociálni politika by se v takovém pojetí méla stát pŕínosem pro dlouhodobé hospodársky a kultumé prosperující spo- lečnost - a sama múže plodú této prosperity užívat pro realizaci svých priorit a od nich odvozených cílú.
// http://volby.net/
// http://volby.net/
